Kalendář

Lis 13 Út
11:00 Výstava ECCE HOMO – Jiří Brodský – obrazy, kresby a objekty – kopie

Jméno Jiřího Brodského je spojeno především s obnovou a záchranou unikátních uměleckých děl starého i moderního umění. V oblasti restaurování patří Jiří Brodský k nejuznávanějším autoritám. Méně známá je jeho volná tvorba, zahrnující široké spektrum uměleckých přístupů, tj. malbu, kresbu a objekty ve škále mezi figurací a minimalistickou abstrakcí. Nejsilnějším inspirační zdrojem pro jeho volnou tvorbu je umění starých mistrů, z jejichž námětů i projevu často čerpá. Využívá různé umělecké postupy, například výrazné kontrasty širšího spektra lazur a sytějších tónů v mnohovrstevných kombinacích. V jeho dílech se projevuje i hluboký vztah k přírodě. k přírodním materiálům, zejména ke dřenu a kameni, ze kterých vytváří struktury a konfigurace situované do imaginárního prostoru

17:30 Výstavy z cyklu Minigalerie II. – Pohled do sbírek, Surrealná 40. léta 20. století – kopie

V předválečných a válečných letech měl surrealismus v českém prostředí velmi silné postavení a význačně ovlivnil široké spektrum umělecké tvorby, kromě výtvarného umění to byla poezie, literatura, divadlo, film a další. Čeští umělci k surrealismu přišli přirozeným vývojem vlastní tvorby, reagovali na nové inspirační zdroje a na proměnu společenského klimatu. Svými aktivitami se plně vyrovnali francouzským kolegům, se kterými udržovali úzké vztahy již od 20. let.

Surrealismus byl od počátku chápán nejen jako nový umělecký názor, ale i jako životní postoj. Umělci svou tvorbou reagovali na rozpadlé hodnoty společnosti po 1. světové válce a následně na krizi 30. let 20. století. Nešlo ale pouze o kritiku společnosti, surrealisté směřovali k určité nápravě narušených společenských hodnot skrze sen a imaginaci – přitažlivost a krása se v jednom spojovala s hrůzou a ošklivostí, přičemž vše prostupovalo poetické vnímání každodennosti.

Období 40. let nastolilo novou perspektivu vnímání života i světa, 2. světová válka značně zasáhla lidskou identitu a ani následující léta nebyla v české společnosti nijak příznivá pro svobodnou uměleckou tvorbu. Na válečný stav umělci přirozeně reagovali apokalyptickými vizemi konce civilizace nebo konce světa. Tragiku doby dosvědčují i emocionálně silná díla čtveřice představených autorů. Tito umělci patří k tzv. druhé generaci surrealistů a na odkaz předválečné první generace navazovali spíše volně, svobodnou imaginací vzdorovali proti útlaku a bezútěšnosti.

Libor Fára (1925–1988) propadl kouzlu dvojznačnosti poetického zázračna již v mládí. Už jako 18letý na ilegálním diskusním večeru přednesl přednášku na téma surrealismus. Ve 40. letech se jako silné téma Libora Fáry objevují oči, jako by jimi byl uhranut. Z lidských smyslů jsou oči nejdůležitější pro poznání světa a pro komunikaci s druhými, anebo pro dozor nad druhými. Oči se na diváka upírají i z litoměřického obrazu Konec dne z roku 1949. Ostrý pohled zdůrazněný bodci je jemně zastřen škraboškou, ke rtům, ukrývajícím malou perlu, se pne mladá rostlinka jako symbol nového života.

Intelektuálně založený Josef Istler (1919–2000) se nechal inspirovat surrealismem po raných začátcích akademické malby. Istlerovi byly vlastní spontánnost malířského výrazu a potřeba experimentovat, jeho umělecké výpovědi jsou však svým způsobem intimní. Válečná léta se pochopitelně projevila v námětech jeho tvorby plné symbolů a metafor, jako v obraze Pavučina z roku 1945. Téma pavučiny, rozvíjené i dalšími umělci, opouští jistotu pevných tvarů a současně vypovídá o složité spletitosti doby, o balancování mezi oficiálním a ilegálním světem. Před pavučinou stojí rostlinný útvar, pahýl kmene s větvemi, který je obtočen zelenými listy budoucího života. Josef Istler je představen i svou kresebnou tvorbou z válečných let.

Také práce Františka Muziky (1900–1974) se v době válečných let proměnily. Ve 20. letech byl jeho výrazovým jazykem lyrický kubismus, který postupně obohacoval o imaginativní prvky. Od roku 1940 rozvíjel převážně téma smutku, beznaděje, smrti. Následně se na jeho plátnech objevují podivuhodné srostlice různých biomorfních tvarů, jimiž svůj výtvarný projev přesunul do oblasti imaginativní sémantiky. Tyto biomorfní tvary vycházejí z konkrétních přírodních útvarů, jsou však přetvořeny autorovou fantazií tak, aby vyjadřovaly i lidské nitro, spletitosti každodenní reality i tajemství života. Tak je tomu i na obraze Plevel z roku 1950 (téma rozvinul roku 1949 v obraze téhož názvu). Záhadnou spleť podmořské fauny, kde tmavé útvary ploutví, hlav a očí jsou vzájemně propojené jakoby v dialogu, prozařují růžové „chobotničky“ plné života a radosti. Mořský svět je zasazen do jednobarevného pozadí bezčasí.

Posledním představeným autorem je Václav Tikal (1906–1965), se surrealismem se setkal roku 1942 prostřednictvím reprodukcí obrazů Salvadora Dalího a Giorgia de Chirica. V témže roce se Tikal seznámil i s Karlem Teigem a s dalšími českými surrealisty. Tento směr ho natolik oslovil, že se odklonil od realistické malby a nadále nechal promlouvat svou imaginaci a jemu vlastní básnické vidění světa. Tíživá a hrůzná realita válečných let ho podnítila k apokalyptickým vizím konce civilizace či konce světa. Na obraze Civilizace z roku 1944 postavil torzo lidského těla jakoby v dialogu k lebce položené proti tělu. Rozpadající se lidství je zasazeno do krajiny nicoty, bez prostoru a bez horizontu.

Vystavená díla vypovídají o složitosti doby, o smutku a zoufalství, mohou být i varováním před nastolením nesvobody v budoucích časech. Vidíme ale i naději a víru ve smysluplný život a přes neradostnou notu mají obrazy silné estetické kvality. Surrealismus byl pro představené autory směrodatný v konkrétním časovém období jejich uměleckého vývoje, a i když se k tomuto směru většinou v různé intenzitě vraceli i v následujících letech, v poválečném světě hledali jiné výrazové prostředky.

Lis 14 St
0:00 Arnošt Paderlík – Retrospektiva

Arnošt Paderlík  patří k důležitým osobnostem české poválečné výtvarné kultury .  V povědomí výtvarné obce je tento dlouholetý člen SVU Mánes a  Spolku českých grafiků Hollar zapsán jako všestranný umělec  s výrazným monumentálním cítěním, který se vedle malby a kresby zabýval  i sochařstvím, keramikou,  grafikou a ilustrací a příležitostně i scénografií.  Jeho široký záběr byl dán uměleckým školením , nejdříve v letech 1937-43 v ateliéru Františka Kysely na Uměleckoprůmyslové škole v Praze a následně ve spolupráci s Vincencem Makovským na Baťově škole ve Zlíně,  kde působil jako jeho asistent.
V roce 1939 se stal zakládajícím členem Skupiny  Sedm v říjnu a se svými generačními druhy  maloval emocionálně zabarvené expresivní obrazy reflektující ponurou atmosféru protektorátu a okupace, kterou rozvíjel i po zániku skupiny v truchlivě laděných alegorických zátiších s nádechem melancholie.   Po válce  se soustředil na simplifikaci výrazových prostředků a tématiku zátiší a figurální tvorby  , zejména pod vlivem pařížské školy pionýrů moderní  malby Pabla Picassa a  a Georga Braque. V jeho tvorbě však rezonovaly i ohlasy české meziválečné tvorby a reflexe poezie a lidového umění.  Byl oceňovaným a vyhledávaným ilustrátorem ( Ovidius, Seifertovo přebásnění Písně písní) a brilantním kreslířem  ženských Aktů.  Ve své tvorbě dokázal propojit  dekorativismus s monumentálním cítěním v dílech existencionální povahy, které reprezentovaly českou kulturu na světových výstavách té  doby.
Byl i aktivním organizátorem uměleckého života a  od roku 1963 působil na Akademii výtvarných umění v Praze,kde vedl až do roku 1985  Ateliér  monumentální tvorby.   Patřil k nepřehlédnutelným osobnostem této školy a  respektovaným  pedagogům, který zde vychoval řadu žáků, dnes vynikajících malířů a ilustrátorů, kteří se k jeho odkazu hlásí.
Přestože patřil ke klíčovým a vlivným osobnostem  poválečného vývoje českého výtvarného umění,  až na drobné výjimky , nebylo dosud jeho dílo představeno  dostatečně reprezentativním způsobem. Záměrem výstavy je  tuto skutečnost napravit a jeho osobnost a dílo  připomenout  v maximálně široké škále používaných výrazových prostředků  a technik  napříč  jednotlivými obdobími jeho uměleckého vývoje.  Základem připravovaného souboru budou díla z umělcovy pozůstalosti kde je i  řada dosud nevystavených děl , která budou doplněna vybranými díly z veřejných i soukromých sbírek. Výstava připomene  i následující rok 2019 kdy vzpomeneme  zároveň 100 let od jeho narození a 20 let od jeho úmrtí.

7:00 Miroslav Zimmer – Mezi tóny

"Mezi tóny“ je soubor dvaadvaceti fotografií vzniklých na koncertech i při jiných hudebních akcích a vystoupeních.  Litoměřický autor Miroslav Zimmer  je pojal nejen dokumentárně, v osobitém expresivním vyjádření se snaží hledat  i své vlastní vnitřní pocity.  „Nedíval jsem se do publika – to by mohla být samostatná kapitola na příště -  díval jsem se na muzikanty a tak trochu i do sebe.“
    Některé fotografie jsou ještě z dob 'analogu', kdy se fotilo na film a kdy se fotografové mnohem obtížněji než teď v digitální éře museli vyrovnat s mnohdy mizernými podmínkami během hudebních produkcí. Na záběrech najdete i osobnosti, které už, bohužel, nejsou mezi námi.

10:00 Boží muka v krajině

Naše krajina je plná magických míst. Na mnohých z nich v průběhu staletí vznikaly drobné stavby, které zhmotňují vztah člověka k jeho životnímu prostoru i k Bohu. Výstava Boží muka v krajině pořádaná Oblastním muzeem v Litoměřicích v období od 1. 11. 2018 do 1. 1. 2019 se zaměřuje na subtilní sakrální architekturu tzv. božích muk. Podnětem pro vznik této výstavy se stal nález fragmentu renesančních božích muk při opravě barokní výklenkové kaple v Zahořanech na Litoměřicku. Zahořanské torzo, které prošlo rukama restaurátora ak. sochaře Libora Piskláka, si budou moci návštěvníci v muzeu prohlédnout spolu s fotografiemi dalších dochovaných božích muk severočeského regionu.

10:00 Sklo ve službách politiky (Výstava)

Soubor vystavených předmětů spojuje zjevný politický kontext, který poznamenal jejich estetiku. Každý předmět má svůj příběh, ať už vznikl na objednávku šlechtického dvora, politickou zakázku nebo jako studentská ročníková práce. U některých je znám jejich osud či příběh tvůrců, u jiných původ a zadání jen odhadujeme. Návštěvník bude moci zhlédnout například dvojici předmětů, jejichž cesty se po mnoha letech opět spojily na této výstavě – dar pro císaře Františka Josefa I. – talíř s jeho podobiznou zhotovený originální technikou síťového brusu a zlaté hodinky, které císař jako poděkování věnoval zručnému rytci. Zvučná jména na výstavě zastupují práce jednoho z našich nejznámějších sklářských výtvarníků Stanislava Libenského a jeho ateliéru nebo vázy světoznámého designéra Bořka Šípka. Výstava vznikla ve Sklářském muzeu Nový Bor, ale doplňují ji také historické fotografie z archivu litoměřického muzea. Je připomínkou letošního roku se symbolickou osmičkou na konci a také, jak říká kurátorka novoborského muzea Eliška Vavříčková, „zamyšlením nad řemeslným umem našich předků, nad slávou našeho skla, nad traumaty, která jsme jako lidstvo i jako národ přestáli, i nad tím, kam se naše společnost ubírá nyní“.

11:00 Výstava ECCE HOMO – Jiří Brodský – obrazy, kresby a objekty – kopie

Jméno Jiřího Brodského je spojeno především s obnovou a záchranou unikátních uměleckých děl starého i moderního umění. V oblasti restaurování patří Jiří Brodský k nejuznávanějším autoritám. Méně známá je jeho volná tvorba, zahrnující široké spektrum uměleckých přístupů, tj. malbu, kresbu a objekty ve škále mezi figurací a minimalistickou abstrakcí. Nejsilnějším inspirační zdrojem pro jeho volnou tvorbu je umění starých mistrů, z jejichž námětů i projevu často čerpá. Využívá různé umělecké postupy, například výrazné kontrasty širšího spektra lazur a sytějších tónů v mnohovrstevných kombinacích. V jeho dílech se projevuje i hluboký vztah k přírodě. k přírodním materiálům, zejména ke dřenu a kameni, ze kterých vytváří struktury a konfigurace situované do imaginárního prostoru

17:30 Výstavy z cyklu Minigalerie II. – Pohled do sbírek, Surrealná 40. léta 20. století – kopie

V předválečných a válečných letech měl surrealismus v českém prostředí velmi silné postavení a význačně ovlivnil široké spektrum umělecké tvorby, kromě výtvarného umění to byla poezie, literatura, divadlo, film a další. Čeští umělci k surrealismu přišli přirozeným vývojem vlastní tvorby, reagovali na nové inspirační zdroje a na proměnu společenského klimatu. Svými aktivitami se plně vyrovnali francouzským kolegům, se kterými udržovali úzké vztahy již od 20. let.

Surrealismus byl od počátku chápán nejen jako nový umělecký názor, ale i jako životní postoj. Umělci svou tvorbou reagovali na rozpadlé hodnoty společnosti po 1. světové válce a následně na krizi 30. let 20. století. Nešlo ale pouze o kritiku společnosti, surrealisté směřovali k určité nápravě narušených společenských hodnot skrze sen a imaginaci – přitažlivost a krása se v jednom spojovala s hrůzou a ošklivostí, přičemž vše prostupovalo poetické vnímání každodennosti.

Období 40. let nastolilo novou perspektivu vnímání života i světa, 2. světová válka značně zasáhla lidskou identitu a ani následující léta nebyla v české společnosti nijak příznivá pro svobodnou uměleckou tvorbu. Na válečný stav umělci přirozeně reagovali apokalyptickými vizemi konce civilizace nebo konce světa. Tragiku doby dosvědčují i emocionálně silná díla čtveřice představených autorů. Tito umělci patří k tzv. druhé generaci surrealistů a na odkaz předválečné první generace navazovali spíše volně, svobodnou imaginací vzdorovali proti útlaku a bezútěšnosti.

Libor Fára (1925–1988) propadl kouzlu dvojznačnosti poetického zázračna již v mládí. Už jako 18letý na ilegálním diskusním večeru přednesl přednášku na téma surrealismus. Ve 40. letech se jako silné téma Libora Fáry objevují oči, jako by jimi byl uhranut. Z lidských smyslů jsou oči nejdůležitější pro poznání světa a pro komunikaci s druhými, anebo pro dozor nad druhými. Oči se na diváka upírají i z litoměřického obrazu Konec dne z roku 1949. Ostrý pohled zdůrazněný bodci je jemně zastřen škraboškou, ke rtům, ukrývajícím malou perlu, se pne mladá rostlinka jako symbol nového života.

Intelektuálně založený Josef Istler (1919–2000) se nechal inspirovat surrealismem po raných začátcích akademické malby. Istlerovi byly vlastní spontánnost malířského výrazu a potřeba experimentovat, jeho umělecké výpovědi jsou však svým způsobem intimní. Válečná léta se pochopitelně projevila v námětech jeho tvorby plné symbolů a metafor, jako v obraze Pavučina z roku 1945. Téma pavučiny, rozvíjené i dalšími umělci, opouští jistotu pevných tvarů a současně vypovídá o složité spletitosti doby, o balancování mezi oficiálním a ilegálním světem. Před pavučinou stojí rostlinný útvar, pahýl kmene s větvemi, který je obtočen zelenými listy budoucího života. Josef Istler je představen i svou kresebnou tvorbou z válečných let.

Také práce Františka Muziky (1900–1974) se v době válečných let proměnily. Ve 20. letech byl jeho výrazovým jazykem lyrický kubismus, který postupně obohacoval o imaginativní prvky. Od roku 1940 rozvíjel převážně téma smutku, beznaděje, smrti. Následně se na jeho plátnech objevují podivuhodné srostlice různých biomorfních tvarů, jimiž svůj výtvarný projev přesunul do oblasti imaginativní sémantiky. Tyto biomorfní tvary vycházejí z konkrétních přírodních útvarů, jsou však přetvořeny autorovou fantazií tak, aby vyjadřovaly i lidské nitro, spletitosti každodenní reality i tajemství života. Tak je tomu i na obraze Plevel z roku 1950 (téma rozvinul roku 1949 v obraze téhož názvu). Záhadnou spleť podmořské fauny, kde tmavé útvary ploutví, hlav a očí jsou vzájemně propojené jakoby v dialogu, prozařují růžové „chobotničky“ plné života a radosti. Mořský svět je zasazen do jednobarevného pozadí bezčasí.

Posledním představeným autorem je Václav Tikal (1906–1965), se surrealismem se setkal roku 1942 prostřednictvím reprodukcí obrazů Salvadora Dalího a Giorgia de Chirica. V témže roce se Tikal seznámil i s Karlem Teigem a s dalšími českými surrealisty. Tento směr ho natolik oslovil, že se odklonil od realistické malby a nadále nechal promlouvat svou imaginaci a jemu vlastní básnické vidění světa. Tíživá a hrůzná realita válečných let ho podnítila k apokalyptickým vizím konce civilizace či konce světa. Na obraze Civilizace z roku 1944 postavil torzo lidského těla jakoby v dialogu k lebce položené proti tělu. Rozpadající se lidství je zasazeno do krajiny nicoty, bez prostoru a bez horizontu.

Vystavená díla vypovídají o složitosti doby, o smutku a zoufalství, mohou být i varováním před nastolením nesvobody v budoucích časech. Vidíme ale i naději a víru ve smysluplný život a přes neradostnou notu mají obrazy silné estetické kvality. Surrealismus byl pro představené autory směrodatný v konkrétním časovém období jejich uměleckého vývoje, a i když se k tomuto směru většinou v různé intenzitě vraceli i v následujících letech, v poválečném světě hledali jiné výrazové prostředky.

Lis 15 Čt
0:00 Arnošt Paderlík – Retrospektiva

Arnošt Paderlík  patří k důležitým osobnostem české poválečné výtvarné kultury .  V povědomí výtvarné obce je tento dlouholetý člen SVU Mánes a  Spolku českých grafiků Hollar zapsán jako všestranný umělec  s výrazným monumentálním cítěním, který se vedle malby a kresby zabýval  i sochařstvím, keramikou,  grafikou a ilustrací a příležitostně i scénografií.  Jeho široký záběr byl dán uměleckým školením , nejdříve v letech 1937-43 v ateliéru Františka Kysely na Uměleckoprůmyslové škole v Praze a následně ve spolupráci s Vincencem Makovským na Baťově škole ve Zlíně,  kde působil jako jeho asistent.
V roce 1939 se stal zakládajícím členem Skupiny  Sedm v říjnu a se svými generačními druhy  maloval emocionálně zabarvené expresivní obrazy reflektující ponurou atmosféru protektorátu a okupace, kterou rozvíjel i po zániku skupiny v truchlivě laděných alegorických zátiších s nádechem melancholie.   Po válce  se soustředil na simplifikaci výrazových prostředků a tématiku zátiší a figurální tvorby  , zejména pod vlivem pařížské školy pionýrů moderní  malby Pabla Picassa a  a Georga Braque. V jeho tvorbě však rezonovaly i ohlasy české meziválečné tvorby a reflexe poezie a lidového umění.  Byl oceňovaným a vyhledávaným ilustrátorem ( Ovidius, Seifertovo přebásnění Písně písní) a brilantním kreslířem  ženských Aktů.  Ve své tvorbě dokázal propojit  dekorativismus s monumentálním cítěním v dílech existencionální povahy, které reprezentovaly českou kulturu na světových výstavách té  doby.
Byl i aktivním organizátorem uměleckého života a  od roku 1963 působil na Akademii výtvarných umění v Praze,kde vedl až do roku 1985  Ateliér  monumentální tvorby.   Patřil k nepřehlédnutelným osobnostem této školy a  respektovaným  pedagogům, který zde vychoval řadu žáků, dnes vynikajících malířů a ilustrátorů, kteří se k jeho odkazu hlásí.
Přestože patřil ke klíčovým a vlivným osobnostem  poválečného vývoje českého výtvarného umění,  až na drobné výjimky , nebylo dosud jeho dílo představeno  dostatečně reprezentativním způsobem. Záměrem výstavy je  tuto skutečnost napravit a jeho osobnost a dílo  připomenout  v maximálně široké škále používaných výrazových prostředků  a technik  napříč  jednotlivými obdobími jeho uměleckého vývoje.  Základem připravovaného souboru budou díla z umělcovy pozůstalosti kde je i  řada dosud nevystavených děl , která budou doplněna vybranými díly z veřejných i soukromých sbírek. Výstava připomene  i následující rok 2019 kdy vzpomeneme  zároveň 100 let od jeho narození a 20 let od jeho úmrtí.

7:00 Miroslav Zimmer – Mezi tóny

"Mezi tóny“ je soubor dvaadvaceti fotografií vzniklých na koncertech i při jiných hudebních akcích a vystoupeních.  Litoměřický autor Miroslav Zimmer  je pojal nejen dokumentárně, v osobitém expresivním vyjádření se snaží hledat  i své vlastní vnitřní pocity.  „Nedíval jsem se do publika – to by mohla být samostatná kapitola na příště -  díval jsem se na muzikanty a tak trochu i do sebe.“
    Některé fotografie jsou ještě z dob 'analogu', kdy se fotilo na film a kdy se fotografové mnohem obtížněji než teď v digitální éře museli vyrovnat s mnohdy mizernými podmínkami během hudebních produkcí. Na záběrech najdete i osobnosti, které už, bohužel, nejsou mezi námi.

10:00 Boží muka v krajině

Naše krajina je plná magických míst. Na mnohých z nich v průběhu staletí vznikaly drobné stavby, které zhmotňují vztah člověka k jeho životnímu prostoru i k Bohu. Výstava Boží muka v krajině pořádaná Oblastním muzeem v Litoměřicích v období od 1. 11. 2018 do 1. 1. 2019 se zaměřuje na subtilní sakrální architekturu tzv. božích muk. Podnětem pro vznik této výstavy se stal nález fragmentu renesančních božích muk při opravě barokní výklenkové kaple v Zahořanech na Litoměřicku. Zahořanské torzo, které prošlo rukama restaurátora ak. sochaře Libora Piskláka, si budou moci návštěvníci v muzeu prohlédnout spolu s fotografiemi dalších dochovaných božích muk severočeského regionu.

10:00 Sklo ve službách politiky (Výstava)

Soubor vystavených předmětů spojuje zjevný politický kontext, který poznamenal jejich estetiku. Každý předmět má svůj příběh, ať už vznikl na objednávku šlechtického dvora, politickou zakázku nebo jako studentská ročníková práce. U některých je znám jejich osud či příběh tvůrců, u jiných původ a zadání jen odhadujeme. Návštěvník bude moci zhlédnout například dvojici předmětů, jejichž cesty se po mnoha letech opět spojily na této výstavě – dar pro císaře Františka Josefa I. – talíř s jeho podobiznou zhotovený originální technikou síťového brusu a zlaté hodinky, které císař jako poděkování věnoval zručnému rytci. Zvučná jména na výstavě zastupují práce jednoho z našich nejznámějších sklářských výtvarníků Stanislava Libenského a jeho ateliéru nebo vázy světoznámého designéra Bořka Šípka. Výstava vznikla ve Sklářském muzeu Nový Bor, ale doplňují ji také historické fotografie z archivu litoměřického muzea. Je připomínkou letošního roku se symbolickou osmičkou na konci a také, jak říká kurátorka novoborského muzea Eliška Vavříčková, „zamyšlením nad řemeslným umem našich předků, nad slávou našeho skla, nad traumaty, která jsme jako lidstvo i jako národ přestáli, i nad tím, kam se naše společnost ubírá nyní“.

11:00 Výstava ECCE HOMO – Jiří Brodský – obrazy, kresby a objekty – kopie

Jméno Jiřího Brodského je spojeno především s obnovou a záchranou unikátních uměleckých děl starého i moderního umění. V oblasti restaurování patří Jiří Brodský k nejuznávanějším autoritám. Méně známá je jeho volná tvorba, zahrnující široké spektrum uměleckých přístupů, tj. malbu, kresbu a objekty ve škále mezi figurací a minimalistickou abstrakcí. Nejsilnějším inspirační zdrojem pro jeho volnou tvorbu je umění starých mistrů, z jejichž námětů i projevu často čerpá. Využívá různé umělecké postupy, například výrazné kontrasty širšího spektra lazur a sytějších tónů v mnohovrstevných kombinacích. V jeho dílech se projevuje i hluboký vztah k přírodě. k přírodním materiálům, zejména ke dřenu a kameni, ze kterých vytváří struktury a konfigurace situované do imaginárního prostoru

17:30 Výstavy z cyklu Minigalerie II. – Pohled do sbírek, Surrealná 40. léta 20. století – kopie

V předválečných a válečných letech měl surrealismus v českém prostředí velmi silné postavení a význačně ovlivnil široké spektrum umělecké tvorby, kromě výtvarného umění to byla poezie, literatura, divadlo, film a další. Čeští umělci k surrealismu přišli přirozeným vývojem vlastní tvorby, reagovali na nové inspirační zdroje a na proměnu společenského klimatu. Svými aktivitami se plně vyrovnali francouzským kolegům, se kterými udržovali úzké vztahy již od 20. let.

Surrealismus byl od počátku chápán nejen jako nový umělecký názor, ale i jako životní postoj. Umělci svou tvorbou reagovali na rozpadlé hodnoty společnosti po 1. světové válce a následně na krizi 30. let 20. století. Nešlo ale pouze o kritiku společnosti, surrealisté směřovali k určité nápravě narušených společenských hodnot skrze sen a imaginaci – přitažlivost a krása se v jednom spojovala s hrůzou a ošklivostí, přičemž vše prostupovalo poetické vnímání každodennosti.

Období 40. let nastolilo novou perspektivu vnímání života i světa, 2. světová válka značně zasáhla lidskou identitu a ani následující léta nebyla v české společnosti nijak příznivá pro svobodnou uměleckou tvorbu. Na válečný stav umělci přirozeně reagovali apokalyptickými vizemi konce civilizace nebo konce světa. Tragiku doby dosvědčují i emocionálně silná díla čtveřice představených autorů. Tito umělci patří k tzv. druhé generaci surrealistů a na odkaz předválečné první generace navazovali spíše volně, svobodnou imaginací vzdorovali proti útlaku a bezútěšnosti.

Libor Fára (1925–1988) propadl kouzlu dvojznačnosti poetického zázračna již v mládí. Už jako 18letý na ilegálním diskusním večeru přednesl přednášku na téma surrealismus. Ve 40. letech se jako silné téma Libora Fáry objevují oči, jako by jimi byl uhranut. Z lidských smyslů jsou oči nejdůležitější pro poznání světa a pro komunikaci s druhými, anebo pro dozor nad druhými. Oči se na diváka upírají i z litoměřického obrazu Konec dne z roku 1949. Ostrý pohled zdůrazněný bodci je jemně zastřen škraboškou, ke rtům, ukrývajícím malou perlu, se pne mladá rostlinka jako symbol nového života.

Intelektuálně založený Josef Istler (1919–2000) se nechal inspirovat surrealismem po raných začátcích akademické malby. Istlerovi byly vlastní spontánnost malířského výrazu a potřeba experimentovat, jeho umělecké výpovědi jsou však svým způsobem intimní. Válečná léta se pochopitelně projevila v námětech jeho tvorby plné symbolů a metafor, jako v obraze Pavučina z roku 1945. Téma pavučiny, rozvíjené i dalšími umělci, opouští jistotu pevných tvarů a současně vypovídá o složité spletitosti doby, o balancování mezi oficiálním a ilegálním světem. Před pavučinou stojí rostlinný útvar, pahýl kmene s větvemi, který je obtočen zelenými listy budoucího života. Josef Istler je představen i svou kresebnou tvorbou z válečných let.

Také práce Františka Muziky (1900–1974) se v době válečných let proměnily. Ve 20. letech byl jeho výrazovým jazykem lyrický kubismus, který postupně obohacoval o imaginativní prvky. Od roku 1940 rozvíjel převážně téma smutku, beznaděje, smrti. Následně se na jeho plátnech objevují podivuhodné srostlice různých biomorfních tvarů, jimiž svůj výtvarný projev přesunul do oblasti imaginativní sémantiky. Tyto biomorfní tvary vycházejí z konkrétních přírodních útvarů, jsou však přetvořeny autorovou fantazií tak, aby vyjadřovaly i lidské nitro, spletitosti každodenní reality i tajemství života. Tak je tomu i na obraze Plevel z roku 1950 (téma rozvinul roku 1949 v obraze téhož názvu). Záhadnou spleť podmořské fauny, kde tmavé útvary ploutví, hlav a očí jsou vzájemně propojené jakoby v dialogu, prozařují růžové „chobotničky“ plné života a radosti. Mořský svět je zasazen do jednobarevného pozadí bezčasí.

Posledním představeným autorem je Václav Tikal (1906–1965), se surrealismem se setkal roku 1942 prostřednictvím reprodukcí obrazů Salvadora Dalího a Giorgia de Chirica. V témže roce se Tikal seznámil i s Karlem Teigem a s dalšími českými surrealisty. Tento směr ho natolik oslovil, že se odklonil od realistické malby a nadále nechal promlouvat svou imaginaci a jemu vlastní básnické vidění světa. Tíživá a hrůzná realita válečných let ho podnítila k apokalyptickým vizím konce civilizace či konce světa. Na obraze Civilizace z roku 1944 postavil torzo lidského těla jakoby v dialogu k lebce položené proti tělu. Rozpadající se lidství je zasazeno do krajiny nicoty, bez prostoru a bez horizontu.

Vystavená díla vypovídají o složitosti doby, o smutku a zoufalství, mohou být i varováním před nastolením nesvobody v budoucích časech. Vidíme ale i naději a víru ve smysluplný život a přes neradostnou notu mají obrazy silné estetické kvality. Surrealismus byl pro představené autory směrodatný v konkrétním časovém období jejich uměleckého vývoje, a i když se k tomuto směru většinou v různé intenzitě vraceli i v následujících letech, v poválečném světě hledali jiné výrazové prostředky.

Lis 16
0:00 Arnošt Paderlík – Retrospektiva

Arnošt Paderlík  patří k důležitým osobnostem české poválečné výtvarné kultury .  V povědomí výtvarné obce je tento dlouholetý člen SVU Mánes a  Spolku českých grafiků Hollar zapsán jako všestranný umělec  s výrazným monumentálním cítěním, který se vedle malby a kresby zabýval  i sochařstvím, keramikou,  grafikou a ilustrací a příležitostně i scénografií.  Jeho široký záběr byl dán uměleckým školením , nejdříve v letech 1937-43 v ateliéru Františka Kysely na Uměleckoprůmyslové škole v Praze a následně ve spolupráci s Vincencem Makovským na Baťově škole ve Zlíně,  kde působil jako jeho asistent.
V roce 1939 se stal zakládajícím členem Skupiny  Sedm v říjnu a se svými generačními druhy  maloval emocionálně zabarvené expresivní obrazy reflektující ponurou atmosféru protektorátu a okupace, kterou rozvíjel i po zániku skupiny v truchlivě laděných alegorických zátiších s nádechem melancholie.   Po válce  se soustředil na simplifikaci výrazových prostředků a tématiku zátiší a figurální tvorby  , zejména pod vlivem pařížské školy pionýrů moderní  malby Pabla Picassa a  a Georga Braque. V jeho tvorbě však rezonovaly i ohlasy české meziválečné tvorby a reflexe poezie a lidového umění.  Byl oceňovaným a vyhledávaným ilustrátorem ( Ovidius, Seifertovo přebásnění Písně písní) a brilantním kreslířem  ženských Aktů.  Ve své tvorbě dokázal propojit  dekorativismus s monumentálním cítěním v dílech existencionální povahy, které reprezentovaly českou kulturu na světových výstavách té  doby.
Byl i aktivním organizátorem uměleckého života a  od roku 1963 působil na Akademii výtvarných umění v Praze,kde vedl až do roku 1985  Ateliér  monumentální tvorby.   Patřil k nepřehlédnutelným osobnostem této školy a  respektovaným  pedagogům, který zde vychoval řadu žáků, dnes vynikajících malířů a ilustrátorů, kteří se k jeho odkazu hlásí.
Přestože patřil ke klíčovým a vlivným osobnostem  poválečného vývoje českého výtvarného umění,  až na drobné výjimky , nebylo dosud jeho dílo představeno  dostatečně reprezentativním způsobem. Záměrem výstavy je  tuto skutečnost napravit a jeho osobnost a dílo  připomenout  v maximálně široké škále používaných výrazových prostředků  a technik  napříč  jednotlivými obdobími jeho uměleckého vývoje.  Základem připravovaného souboru budou díla z umělcovy pozůstalosti kde je i  řada dosud nevystavených děl , která budou doplněna vybranými díly z veřejných i soukromých sbírek. Výstava připomene  i následující rok 2019 kdy vzpomeneme  zároveň 100 let od jeho narození a 20 let od jeho úmrtí.

7:00 Miroslav Zimmer – Mezi tóny

"Mezi tóny“ je soubor dvaadvaceti fotografií vzniklých na koncertech i při jiných hudebních akcích a vystoupeních.  Litoměřický autor Miroslav Zimmer  je pojal nejen dokumentárně, v osobitém expresivním vyjádření se snaží hledat  i své vlastní vnitřní pocity.  „Nedíval jsem se do publika – to by mohla být samostatná kapitola na příště -  díval jsem se na muzikanty a tak trochu i do sebe.“
    Některé fotografie jsou ještě z dob 'analogu', kdy se fotilo na film a kdy se fotografové mnohem obtížněji než teď v digitální éře museli vyrovnat s mnohdy mizernými podmínkami během hudebních produkcí. Na záběrech najdete i osobnosti, které už, bohužel, nejsou mezi námi.

10:00 Boží muka v krajině

Naše krajina je plná magických míst. Na mnohých z nich v průběhu staletí vznikaly drobné stavby, které zhmotňují vztah člověka k jeho životnímu prostoru i k Bohu. Výstava Boží muka v krajině pořádaná Oblastním muzeem v Litoměřicích v období od 1. 11. 2018 do 1. 1. 2019 se zaměřuje na subtilní sakrální architekturu tzv. božích muk. Podnětem pro vznik této výstavy se stal nález fragmentu renesančních božích muk při opravě barokní výklenkové kaple v Zahořanech na Litoměřicku. Zahořanské torzo, které prošlo rukama restaurátora ak. sochaře Libora Piskláka, si budou moci návštěvníci v muzeu prohlédnout spolu s fotografiemi dalších dochovaných božích muk severočeského regionu.

10:00 Sklo ve službách politiky (Výstava)

Soubor vystavených předmětů spojuje zjevný politický kontext, který poznamenal jejich estetiku. Každý předmět má svůj příběh, ať už vznikl na objednávku šlechtického dvora, politickou zakázku nebo jako studentská ročníková práce. U některých je znám jejich osud či příběh tvůrců, u jiných původ a zadání jen odhadujeme. Návštěvník bude moci zhlédnout například dvojici předmětů, jejichž cesty se po mnoha letech opět spojily na této výstavě – dar pro císaře Františka Josefa I. – talíř s jeho podobiznou zhotovený originální technikou síťového brusu a zlaté hodinky, které císař jako poděkování věnoval zručnému rytci. Zvučná jména na výstavě zastupují práce jednoho z našich nejznámějších sklářských výtvarníků Stanislava Libenského a jeho ateliéru nebo vázy světoznámého designéra Bořka Šípka. Výstava vznikla ve Sklářském muzeu Nový Bor, ale doplňují ji také historické fotografie z archivu litoměřického muzea. Je připomínkou letošního roku se symbolickou osmičkou na konci a také, jak říká kurátorka novoborského muzea Eliška Vavříčková, „zamyšlením nad řemeslným umem našich předků, nad slávou našeho skla, nad traumaty, která jsme jako lidstvo i jako národ přestáli, i nad tím, kam se naše společnost ubírá nyní“.

11:00 Výstava ECCE HOMO – Jiří Brodský – obrazy, kresby a objekty – kopie

Jméno Jiřího Brodského je spojeno především s obnovou a záchranou unikátních uměleckých děl starého i moderního umění. V oblasti restaurování patří Jiří Brodský k nejuznávanějším autoritám. Méně známá je jeho volná tvorba, zahrnující široké spektrum uměleckých přístupů, tj. malbu, kresbu a objekty ve škále mezi figurací a minimalistickou abstrakcí. Nejsilnějším inspirační zdrojem pro jeho volnou tvorbu je umění starých mistrů, z jejichž námětů i projevu často čerpá. Využívá různé umělecké postupy, například výrazné kontrasty širšího spektra lazur a sytějších tónů v mnohovrstevných kombinacích. V jeho dílech se projevuje i hluboký vztah k přírodě. k přírodním materiálům, zejména ke dřenu a kameni, ze kterých vytváří struktury a konfigurace situované do imaginárního prostoru

17:30 Výstavy z cyklu Minigalerie II. – Pohled do sbírek, Surrealná 40. léta 20. století – kopie

V předválečných a válečných letech měl surrealismus v českém prostředí velmi silné postavení a význačně ovlivnil široké spektrum umělecké tvorby, kromě výtvarného umění to byla poezie, literatura, divadlo, film a další. Čeští umělci k surrealismu přišli přirozeným vývojem vlastní tvorby, reagovali na nové inspirační zdroje a na proměnu společenského klimatu. Svými aktivitami se plně vyrovnali francouzským kolegům, se kterými udržovali úzké vztahy již od 20. let.

Surrealismus byl od počátku chápán nejen jako nový umělecký názor, ale i jako životní postoj. Umělci svou tvorbou reagovali na rozpadlé hodnoty společnosti po 1. světové válce a následně na krizi 30. let 20. století. Nešlo ale pouze o kritiku společnosti, surrealisté směřovali k určité nápravě narušených společenských hodnot skrze sen a imaginaci – přitažlivost a krása se v jednom spojovala s hrůzou a ošklivostí, přičemž vše prostupovalo poetické vnímání každodennosti.

Období 40. let nastolilo novou perspektivu vnímání života i světa, 2. světová válka značně zasáhla lidskou identitu a ani následující léta nebyla v české společnosti nijak příznivá pro svobodnou uměleckou tvorbu. Na válečný stav umělci přirozeně reagovali apokalyptickými vizemi konce civilizace nebo konce světa. Tragiku doby dosvědčují i emocionálně silná díla čtveřice představených autorů. Tito umělci patří k tzv. druhé generaci surrealistů a na odkaz předválečné první generace navazovali spíše volně, svobodnou imaginací vzdorovali proti útlaku a bezútěšnosti.

Libor Fára (1925–1988) propadl kouzlu dvojznačnosti poetického zázračna již v mládí. Už jako 18letý na ilegálním diskusním večeru přednesl přednášku na téma surrealismus. Ve 40. letech se jako silné téma Libora Fáry objevují oči, jako by jimi byl uhranut. Z lidských smyslů jsou oči nejdůležitější pro poznání světa a pro komunikaci s druhými, anebo pro dozor nad druhými. Oči se na diváka upírají i z litoměřického obrazu Konec dne z roku 1949. Ostrý pohled zdůrazněný bodci je jemně zastřen škraboškou, ke rtům, ukrývajícím malou perlu, se pne mladá rostlinka jako symbol nového života.

Intelektuálně založený Josef Istler (1919–2000) se nechal inspirovat surrealismem po raných začátcích akademické malby. Istlerovi byly vlastní spontánnost malířského výrazu a potřeba experimentovat, jeho umělecké výpovědi jsou však svým způsobem intimní. Válečná léta se pochopitelně projevila v námětech jeho tvorby plné symbolů a metafor, jako v obraze Pavučina z roku 1945. Téma pavučiny, rozvíjené i dalšími umělci, opouští jistotu pevných tvarů a současně vypovídá o složité spletitosti doby, o balancování mezi oficiálním a ilegálním světem. Před pavučinou stojí rostlinný útvar, pahýl kmene s větvemi, který je obtočen zelenými listy budoucího života. Josef Istler je představen i svou kresebnou tvorbou z válečných let.

Také práce Františka Muziky (1900–1974) se v době válečných let proměnily. Ve 20. letech byl jeho výrazovým jazykem lyrický kubismus, který postupně obohacoval o imaginativní prvky. Od roku 1940 rozvíjel převážně téma smutku, beznaděje, smrti. Následně se na jeho plátnech objevují podivuhodné srostlice různých biomorfních tvarů, jimiž svůj výtvarný projev přesunul do oblasti imaginativní sémantiky. Tyto biomorfní tvary vycházejí z konkrétních přírodních útvarů, jsou však přetvořeny autorovou fantazií tak, aby vyjadřovaly i lidské nitro, spletitosti každodenní reality i tajemství života. Tak je tomu i na obraze Plevel z roku 1950 (téma rozvinul roku 1949 v obraze téhož názvu). Záhadnou spleť podmořské fauny, kde tmavé útvary ploutví, hlav a očí jsou vzájemně propojené jakoby v dialogu, prozařují růžové „chobotničky“ plné života a radosti. Mořský svět je zasazen do jednobarevného pozadí bezčasí.

Posledním představeným autorem je Václav Tikal (1906–1965), se surrealismem se setkal roku 1942 prostřednictvím reprodukcí obrazů Salvadora Dalího a Giorgia de Chirica. V témže roce se Tikal seznámil i s Karlem Teigem a s dalšími českými surrealisty. Tento směr ho natolik oslovil, že se odklonil od realistické malby a nadále nechal promlouvat svou imaginaci a jemu vlastní básnické vidění světa. Tíživá a hrůzná realita válečných let ho podnítila k apokalyptickým vizím konce civilizace či konce světa. Na obraze Civilizace z roku 1944 postavil torzo lidského těla jakoby v dialogu k lebce položené proti tělu. Rozpadající se lidství je zasazeno do krajiny nicoty, bez prostoru a bez horizontu.

Vystavená díla vypovídají o složitosti doby, o smutku a zoufalství, mohou být i varováním před nastolením nesvobody v budoucích časech. Vidíme ale i naději a víru ve smysluplný život a přes neradostnou notu mají obrazy silné estetické kvality. Surrealismus byl pro představené autory směrodatný v konkrétním časovém období jejich uměleckého vývoje, a i když se k tomuto směru většinou v různé intenzitě vraceli i v následujících letech, v poválečném světě hledali jiné výrazové prostředky.

Lis 17 So
0:00 Arnošt Paderlík – Retrospektiva

Arnošt Paderlík  patří k důležitým osobnostem české poválečné výtvarné kultury .  V povědomí výtvarné obce je tento dlouholetý člen SVU Mánes a  Spolku českých grafiků Hollar zapsán jako všestranný umělec  s výrazným monumentálním cítěním, který se vedle malby a kresby zabýval  i sochařstvím, keramikou,  grafikou a ilustrací a příležitostně i scénografií.  Jeho široký záběr byl dán uměleckým školením , nejdříve v letech 1937-43 v ateliéru Františka Kysely na Uměleckoprůmyslové škole v Praze a následně ve spolupráci s Vincencem Makovským na Baťově škole ve Zlíně,  kde působil jako jeho asistent.
V roce 1939 se stal zakládajícím členem Skupiny  Sedm v říjnu a se svými generačními druhy  maloval emocionálně zabarvené expresivní obrazy reflektující ponurou atmosféru protektorátu a okupace, kterou rozvíjel i po zániku skupiny v truchlivě laděných alegorických zátiších s nádechem melancholie.   Po válce  se soustředil na simplifikaci výrazových prostředků a tématiku zátiší a figurální tvorby  , zejména pod vlivem pařížské školy pionýrů moderní  malby Pabla Picassa a  a Georga Braque. V jeho tvorbě však rezonovaly i ohlasy české meziválečné tvorby a reflexe poezie a lidového umění.  Byl oceňovaným a vyhledávaným ilustrátorem ( Ovidius, Seifertovo přebásnění Písně písní) a brilantním kreslířem  ženských Aktů.  Ve své tvorbě dokázal propojit  dekorativismus s monumentálním cítěním v dílech existencionální povahy, které reprezentovaly českou kulturu na světových výstavách té  doby.
Byl i aktivním organizátorem uměleckého života a  od roku 1963 působil na Akademii výtvarných umění v Praze,kde vedl až do roku 1985  Ateliér  monumentální tvorby.   Patřil k nepřehlédnutelným osobnostem této školy a  respektovaným  pedagogům, který zde vychoval řadu žáků, dnes vynikajících malířů a ilustrátorů, kteří se k jeho odkazu hlásí.
Přestože patřil ke klíčovým a vlivným osobnostem  poválečného vývoje českého výtvarného umění,  až na drobné výjimky , nebylo dosud jeho dílo představeno  dostatečně reprezentativním způsobem. Záměrem výstavy je  tuto skutečnost napravit a jeho osobnost a dílo  připomenout  v maximálně široké škále používaných výrazových prostředků  a technik  napříč  jednotlivými obdobími jeho uměleckého vývoje.  Základem připravovaného souboru budou díla z umělcovy pozůstalosti kde je i  řada dosud nevystavených děl , která budou doplněna vybranými díly z veřejných i soukromých sbírek. Výstava připomene  i následující rok 2019 kdy vzpomeneme  zároveň 100 let od jeho narození a 20 let od jeho úmrtí.